Spleen

Jo. Prostě je tady. Neprosila jsem, aby přišel, ale je teď se mnou a ne a ne se ho zbavit! Přemýšlím nad tím, že to není obyčejný spleen, který trápil "prokleté básníky" a jiné umělce. Můj spleen je naprosto antiumělecký... Jen tu prostě je a v ničem mi nepomáhá...
Možná je to tím vším, co se kolem děje... Maminka už není TOU maminkou, jakou dříve byla, ale chápu ji... Jen mi prostě občas chybí... Zjistila jsem, že škola není zas tak snadná, jak jsem si myslela a tak strašně mi chybí střední nebo základka! Jak to tehdy bylo všechno pohodové a bezproblémové... Teď jsou problémy na každém kroku a já o ně neustále zakopávám... Ne, asi to nejsou problémy... To se jen na zemi válejí moje iluze... a všichni mi po nich hezky šlapou. Nač se obtěžovat se jim vyhnout, našlapovat opatrně nebo je dokonce zvednout...
Chci být zas malá, plná iluzí, nadějí, snů a fantazie!!! Teď mi z toho už moc nezbývá... Nějaká ta fantazie, která některým lidem přijde stupidní a překážející... nějaké iluze, o které denně přicházím... nějaké sny, které jsou tak mlhavé, že je nemůžu rozeznat ani se za nimi vydat... a nějaká naděje... že zas bude líp...