Tak jsem si dnes večer asi v 21.00 uvědomila, že jsem žena... typická žena...
prototyp Ženy...
Je totiž všeobecně známo, že Ženy chtějí vždy to, co nemají, že jsou marnivé, panovačné, majetnické... A co je od nich velmi ošklivé - pořád něco chtějí po svém Muži... Nejde ovšem jen o věci hmotné, fyzické, okem viditelné... Ženy chtějí svého Muže měnit. Ať už vědomě či nikoliv. A když je Muž tak laskavý a v něčem se tedy změní, Žena požaduje další změny a další a další... Nemá nikdy dost, pořád chce víc a víc a víc a víc a víc a víc a víc a víc a VÍÍÍÍÍÍÍC!
A tak to sem píšu proto, že jsem si o sobě vždykcy myslela, že jsem jiná než Ženy. Chápající, milující, tolerantní, obětavá... Ale vypadá to, že jsem stejná mrcha jak všechny Ženy...
Ale je to zlé? Je to špatné? Po nějaké době si Žena uvědomí, že jí ve vztahu schází to či ono. A když nechce svého Muže opustit, snaží se to udělat nějak jinak... A z toho vyplývá to vynucování, omezování atd.
Nyní se tedy veřejně přiznávám:
Ano! Jsm Žena! A to asi proto, že mám své sny, které bych chtěla žít... že mám své naivní představy o lásce a partnerství... že věřím ve šťastné konce a kompromisy... že věřím v pohádky...
...ale život není pohádka...Přála bych si být jen žena... možná dokonce jen slečna...
...srdce, která si darují navzájem jen ONI...
